Hanka křesťanské stránky

Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

Žiji sama

Žiji sama

 

V dnešní době žije čím dál více lidí samo. Buď ještě nenašli partnera, nebo se jim manželství prostě nepovedlo a jsou rozvedení a protože měli církevní sňatek, nemohou se znovu oženit vdát, nebo cítí, že je Bůh chce mít jen pro sebe a nemají si hledat partnera.

 

Ráda bych se zaměřila na ženy, které žijí sami, nikoho nehledají a ví, že je to Boží plán s jejich životem. Protože jsem jedna z nich, myslím, že k tomu také mohu něco málo napsat a nebude to mimo mísu. Myslím, že je to velmi široké téma a určitě o něm nenapíšu všechno, bude to jen pár střípků do mozaiky. Bohužel jsem zjistila, že o lidech, kteří žijí sami a nehledají partnera, ani nemají povolání vstoupit do řádu je velmi málo knížek. Četla jsem jen 3 a dvě z nich mi přišly dost k ničemu a jedna toto téma jen tak nakousla a to ještě jen z jedné strany.

 

Už Ježíš v evangeliu (Mt 19,12) píše, že ne všichni jsou povoláni k manželství. Někdo je k manželství neschopen, někoho zneschopnili okolnosti, někdo se zasvětil Bohu a myslím, že může být i další cesta, kdy je zároveň neschopen a taky se zasvětil Bohu, tak nějak to vyplynulo jedno z druhého. Nejsou to vždycky sobecké důvody, když člověk nevstoupí do manželství a nehledá partnera. Může se i stát, že si je dotyčný vědom, že by manželství nezvládl a partner by byl nešťastný. Neměli bychom tedy nikoho odsuzovat, že nehledá partnera a vyčítat mu, že jedná sobecky, nechce se vázat, nést zodpovědnost a chce si užívat života. Ne vždycky je to pravda.

 

Myslím, že téměř každá žena nejprve hledá nějakou dobu partnera. Po nějaké době zjistí, že to nějak nejde a nedaří se. Zkouší různé možnosti jak se seznámit. Chodí na plesy, odpovídá na inzeráty, zkrátka snaží se seznámit s co nejvíce lidmi a najít potenciálního partnera. Pokud se nedaří, může si začít klást otázku, jestli ji Bůh nevolá do zasvěceného života. Snaží se objevit Boží vůli a modlí se za to. Pokud hledání svého povolání bere vážně, zkoumá i tuto cestu. Vyhledává si informace o nejrůznějších řádech, institutech, hnutích. Snaží se navázat kontakty s řádem, hnutím, které ji nejvíce přitahuje, oslovuje a kde by ji Bůh mohl chtít mít. Myslím, že je strašně důležité, aby žena nejednala sama za sebe, ale neustále se ptala Boha. Co když ale Bůh mlčí? Žena se snaží hledat Boží vůli a modlit se a odpověď nepřichází. Dotyčná už prozkoumala všechny možnosti co existují, ale nikam ji to netáhne, nebo ji prostě nikde nechtějí. Myslím, že v takovém případě je potřeba nechat věcem volný průběh. Nijak na to netlačit, nenutit Boha k odpovědi. Bůh dá každému odpověď, až k tomu bude vhodný čas. Důležité je modlit se za poznání Jeho vůle a v klidu žít dál. Důležité je být připravená na to, že jednou mi Bůh odpoví a potom je potřeba, aby člověk přijal Jeho vůli s mým životem. Pokud žena trpělivě čeká a všechno svěří Pánu, věřím, že ji nenechá na holičkách a odpoví ji. Nemusí to být za měsíc, nebo za rok, ale odpověď dostane. Bůh má dost času a bere čas jinak než my, lidé.

 

Po nějaké době tedy žena zjistí, že Pán ji chce pro sebe, ale nemá patřit do žádného řádu, nebo společenství. Nastává tedy otázka, co s dalším životem? Jaký bude smysl mého života? Manželé zakládají rodinu, ale co já? Jistě, Bůh mě chce pro sebe, ale jak vyplním život, aby měl smysl, aby po mě něco zůstalo, abych jím jen neproletěla?

 

Možná to zpočátku bude znamenat určitý boj s Bohem. Žena je sice ráda, že se vše vyjasnilo, ale přece jenom, vzdává se dvou možností, které se od křesťanky běžně očekávají. Založit rodinu, nebo žít zasvěceně v nějaké konkrétní instituci, řádu. Myslím, že pro ženu je nejtěžší zříct se možnosti, že nikdy nebude mít děti a nezaloží rodinu. Žena se musí umět vyrovnat se svou sexualitou. Neptejte se mě jak, nevím. Možná tím, že si uvědomí, že sexualita není jen sex, ale že jako žena má i ženskost a tu neztrácí, ale může a má dále rozvíjet. Liší se od muže i způsobem přemýšlení a jednání. Ne jen v sexuální oblasti. Tam se tedy může a má rozvíjet. Myslím tedy, že by se měla zajímat i o to, co to vlastně znamená být ženou? Existují k tomuto tématu i knížky, např.

-         Úchvatná

-         Síla ženy

-         Důvěřuj sobě

-         Zdravá žena od početí do stáří

-         Proč ženy myslí tak jak myslí a proč jednají jinak než muži

A určitě ještě další. Jistě si některé z nich můžete půjčit v knihovně a vybrat si pár informací, které budou právě pro vás. Žádnou z nich jsem zatím nečetla, ale určitě se v některé z nich najdou dobré postřehy.V bibli se také píše, že člověk byl stvořen jako muž a žena, že se tedy vzájemně doplňují a že není dobře člověku samotnému. Může tu hlodat malý červíček, co kdyby si to Bůh přece jen rozmyslel a ještě mě někoho poslal do cesty? Mám se opravdu vzdát možnosti najít si partnera a mít děti?

 

I když už zná žena Boží vůli, může ještě tak trochu s Bohem smlouvat, nebo se na něj dokonce zlobit. Je totiž tak trochu vyřazena i z běžné křesťanské společnosti. Přiznejme si to, i v naší církvi se tak nějak nenosí zůstat sám a nebýt „nikde zakotvený“. Takový člověk je zkrátka divný. Není tedy jednoduché vydat se touto cestou. Většina křesťanů tuto cestu nechápe a neví si s ní rady. Ani v kázáních o této cestě nezaslechnete ani slovo. Buď se mluví o manželství, nebo o zasvěceném (řeholním) životě. Jako kdyby tato třetí cesta neexistovala. Přiznám se, že kolikrát mám chuť když se mluví o manželství, nebo o řeholním životě vstát a zeptat se při mši kněze. „A kdy se bude mluvit o nás? S námi nepočítáte? Nebo se toho bojíte?“ Zdá se mi, že kněží si s námi tak nějak neví rady. Myslím si, že tento boj s Bohem se může časem vracet, i když už žena ví, co pro ni Pán připravil a že je to pro ni to nejlepší. Přece jen jsme byly stvořeny jako společenské bytosti.

 

Pokud jsme si tedy ujasnily, že máme zůstat samy, měly bychom se zamyslet nad tím:

 

1)      Jaký má být smysl mého dalšího život? Na co konkrétně se mám zaměřit?

 

- Pokud máme sourozence, kteří mají děti, můžeme být aktivní „ hlídací tety“ a hodně se věnovat svým neteřím, synovcům.

- Nebo můžeme nabídnout hlídání dětí a starost o domácnost někomu cizímu.

- Pokud nemáme v příbuzenstvu žádné děti, nebo cítíme, že to není naše parketa, můžeme se věnovat ve větší míře modlitbě za druhé (tedy přímluvné modlitbě) a můžeme obětovat své problémy, nebo co se nám nelíbí za druhé.

- Nebo můžeme být činní ve farnosti (chodit uklízet do kostela, zpívat ve sboru, udělat si kurz katecheta a vyučovat náboženství, starat se v kostele o květiny)

- Pokud nás ani to nenaplňuje, můžeme zkusit přes farní charitu pomáhat starším lidem

- Také můžeme jako dobrovolník pomáhat v hospici, nebo chodit navštěvovat nějakého konkrétního člověka v domově důchodců.

- Můžeme také jako dobrovolník pomáhat při různých charitativních akcích (Den dětí, navštěvovat dětský domov, pomáhat jako dobrovolník romské organizaci…)

 

Důležité je, abychom se opravdu do něčeho smysluplného pustili. Pokud něco z toho zkusíme a nebude to pro nás, Bůh nám to určitě dá vědět a nasměruje nás jinam. Pokud se totiž budeme pohybovat životem jen tak jak nás napadne, bez nějakého zaměření, hrozí nám, že jej prožijeme bez nějakého hlubšího smyslu a na konci svého život zjistíme, že jsme vlastně ani tak moc nežily a nezůstala po nás žádná „dobrá stopa“. Je jistě spousta možností, jak můžeme svůj život zaměřit a určitě vás napadnou další možnosti. Záleží na tom, kam vás dál Bůh povolá. Toto jsou jen možnosti co mě zrovna napadly. Pro každou z nás má Bůh připravenou trochu jinou cestu. Každá z nás je originál.

 

2)      Co nám bude chybět?

 

Určitě nám bude chybět partner, nebo možná spíš někdo, kdo by s námi byl ve chvíli, kdy nám není dobře, máme starosti a nevíme jak dál. Kdy bychom potřebovali trochu pohlazení a on tu nikdo nebude, kdo by nás objal a řekl nám, jak nás miluje. Myslím, že se víc než kdokoliv jiný musíme napojit na Boha. Chodit často na mši a i jen tak si zajít do kostela vypovědět našemu Milému co nás tíží, co nás potěšilo, s čím si nevíme radit, kdo nás zranil, a že se na Něj třeba i pro něco zlobíme, že neudělal něco podle našeho přání.Koneckonců jsme jeho nevěsty, takže bychom měly být se svým Ženichem co nejčastěji a mít s ním co nejlepší vztah. Často totiž s námi nebudou naše kamarádky, nebo kamarádi, rodiče, sourozenci, se kterými bychom se mohly poradit, nebo se jim svěřit. Myslím, že nejhorší je ten začátek, kdy jsme zjistily, že máme být samy. Pokud již žijeme od rodičů, ve svém, zjistíme, že po návratu z práce na nás čeká prázdný byt. Zjistíme, jak chutná samota, možná i osamělost. Samota může být příjemná, kdy se těším že budu sama se sebou. Samota je horší, to už je mi do pláče a cítím se opuštěná. S obojím musíme počítat. Určitě se také bude stávat, že nás život postaví před nějakou situaci, se kterou si jako žena nebudeme vědět rady. Třeba se nám stane, že budeme potřebovat vymalovat. Běžně by to udělal náš manžel, ale my ho nemáme. Zbývá nám buď se to naučit, nebo přemluvit kamarády a udělat z toho zábavnou akci, nebo si prostě budeme muset zaplatit řemeslníka. To se může týkat více věcí a běžných oprav v domácnosti. Myslím, že je hodně důležité, aby se žena naučila co nejvíce mužských prací, které jsou v domácnosti potřeba, aby byla co nejvíce samostatná. Také nám podle mě může chybět nadhled nad našim chováním. Může se nám totiž stát že proto, že se nemusíme ničemu a nikomu přizpůsobovat, postupem času zkostnatíme a tak nějak se zakonzervujeme v určitých našich postojích a názorech. Měly bychom se tedy snažit své názory a postoje přehodnocovat, poznávat nové věci, dívat se na věci z různých úhlů. Tak se nám nestane, že z nás budou časem „staré protivné babky“, které se budou na jiné názory dívat s despektem. Musíme se rozvíjet a růst. Naším cílem má být životní moudrost a dobrota.

 

3)      Co máme navíc oproti manželům, lidem v řeholních společenstvích?

 

Navíc máme určitě čas. Budeme mít spoustu času na sebe i na druhé. Je to velké plus, ale může to být i velké mínus. Musíme s časem dobře hospodařit, protože se budeme jednou zodpovídat z toho, jak jsme ho využily. Čas je velký dar. Také nejsme na nikom závislí, nikomu odpovědní. Můžeme si naplánovat jak co uděláme a nikdo nás v tom neomezuje. Můžeme si věci v domácnosti zařídit tak jak nám vyhovují a dělat je kdy se to hodí nám. Spousta lidí nám toto může závidět. Můžeme si čas naplánovat tak, jak se nám to bude hodit, podle našich potřeb. Je tu také ale nepříjemnost, že co neuděláme, prostě hotové nebude. Nemáme nikoho, kdo to udělá za nás. Musíme mít pořád na paměti, že tento čas máme nejen pro sebe, ale i pro Boha a pro druhé. To že jsme sami má určitý význam, máme určitý úkol, který máme splnit. Máme velkou zodpovědnost. Musíme si dát pozor, abychom se neutopily sami v sobě, abychom se nedaly na první místo. Aby se z nás nestaly sobci. Na prvním místě musí být Bůh, potom my a naše potřeby. Možná to některé z vás bude připadat sobecké dát se na druhé místo, ale pokud nebudeme my v pohodě, těžko můžeme něco dělat pro druhé. Navíc i v bibli je psáno, že máme milovat bližní jako sebe samé, tedy ani víc, ani míň. Měly bychom si dát pozor ještě na jednu věc. Protože se nikomu nemusíme zodpovídat (kromě Bohu), nemá nás také kdo upozornit na to, že to s něčím přeháníme. Měly bychom mít tedy duchovního vůdce, kterému budeme zodpovědní a říkat mu o každém závažnějším rozhodnutí, které chceme udělat. Měl by tu totiž být někdo, kdo nezávisle na nás posoudí, jestli toho na sebe nebereme už příliš. Tohoto duchovního rádce bychom měly poslouchat, jako kdyby to byl náš představený.

 

4)      Jak se vyrovnám s osamělostí?

 

Důležité je, abychom pokud přijde osamělost se v ní neutopily. Musíme si dát pozor, abychom to, že jsme sami a je toho na nás moc „neléčily“ třeba alkoholem, nebo přejídáním. Měly bychom mít připravený „krizový plán“ pro případ, kdy nás dostihne osamělost. Mít připravenou nějakou činnost, která nás od nás samých odvede k něčemu smysluplnějšímu než že se budeme litovat. Lepší je vyjít si ven, jen tak na procházku, nebo si jít třeba zaběhat. Ovšem měly bychom si dát pozor na osamělá místa. Když se fyzicky odrovnáme, zapomeneme na to, jak nám bylo mizerně. Nebo si můžeme jen tak sami zajít čajovny, klidně i s knížkou. Dnes už v čajovnách můžeme narazit i na jednotlivce, kteří si jen tak sedí a buď něco datlují do počítače, nebo si čtou. Má to výhodu, že vypadneme z domu a zároveň nebudeme sami. Budeme mezi lidmi. Pokud se nám zrovna nebude chtít jít si někam sednout, můžeme se projít po městě, zajít si do obchodů s oblečením, do parfumerie jen tak vyzkoušet různé vůně, do knihkupectví podívat se, co mají za nové knížky. Měly bychom si udržovat dobrou psychickou i fyzickou kondici. Mít hodně přátel, koníčků, žít kulturně, chodit do divadla, do kina, mezi lidi, číst. Televizi bych zapnula až na posledním místě. Existují i smysluplnější věci.

 

5)      Co budu dělat až budu stará?

 

Toto je problematická kapitola života žen, které žijí samy. Protože nemáme děti, ani partnera, nemůžeme očekávat, že se o nás někdo na stáří postará. Pokud máme sourozence a ti mají děti, můžeme tiše doufat, že nezůstaneme ve stáří bezmocní. Neměly bychom na to ale spoléhat. Naše mladší příbuzenstvo se totiž bude přednostně starat o své rodiče, a je to tak správné. Měly bychom se tedy snažit žít tak, abychom byly ve stáří co nejméně závislé na druhých a co nejdéle soběstačné. A pokud již nastane období, kdy budeme muset potřebovat pomoc nějaké instituce, měly bychom na to pamatovat a řešit tuto situaci ještě v době kdy budeme relativně samostatné.

 

6)      Jaká je ta nepříjemná otázka?

 

Nevím, kolik je vám, čtenářkám, ale časem se jistě každá z vás setká z jednou nepříjemnou otázkou. „Tak už se někdo našel? Co je u Tebe nového? A co nějaký chlap?“ Tohle jsou otázky, které „miluju“. Když mi bylo 25 tak mi je nikdo nedával, ale teď po 30ti se lidé tak nějak začínají domáhat odpovědi. Najednou jim nezapadáte do určitých představ, myslí si, že jste nešťastná že nemůžete najít muže, a že by vám v tom měly pomoct. Určitě to myslí dobře, ale mě to dost vytáčí. Možná proto, že nikdy nevím jak na to odpovědět. Zahrát to do autu a převést řeč na něco jiného? Nebo je vtipně odbýt, že už máte chlapa – třeba vašeho kocoura a že to vám stačí? Nebo vás v horším případě budou chtít vaše kamarádky, nebo dokonce rodiče s nějakým fešákem seznámit. Pro drtivou většinu společnosti je „nemít chlapa“ životní fiasko a nechápou, že to může být naše životní cesta. Již několikrát jsem se pokoušela vysvětlit, že prostě fakt nikoho nehledám a že to tak má být, ale odpovědí mi byl nevěřícný a nechápavý pohled. A příště se stejně znovu zeptají. Třeba mě do příště napadne nějaká duchaplná odpověď.

 

A ještě pár slov na závěr. Nebojte se, nejste na to sami. Máme dokonalého Partnera, který nás nenechá nikdy na holičkách. A věřte mi, je nás víc, které žijeme sami pro Pána. Jen o sobě nevíme.

 

Vaše sestra v Kristu

 

Hanka

 

 

 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.