Hanka křesťanské stránky

Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

svědectví o Bohu

Jak si mě Ježíš našel.
Tato příhoda se mi stala v sedmé třídě. Byli jsme se školou na výstavě rostlin. Výstava byla zajímavá a moc se mi líbila. Ke konci výstavy jsem začala mít velmi zvláštní pocit, že chci pryč. A kam? Něco mě strašně táhlo do kostela. V té době skutečně podivná věc. Do kostela jsem chodívala v pátek a v neděli, ale přes týden by mi ani nenapadlo jen tak se stavit v kostele. Proč bych tam jen tak chodila? To byly mé úvahy v té době. Měla jsem v sobě strašný neklid a netrpělivě jsem čekala, až výstava skončí. Věděla jsem, že pokud si nezajdu do kostela, jedno do kterého, můj neklid nezmizí a já se nebudu moci na nic pořádně soustředit. Proto jsem se nemohla dočkat konce výstavy. Když pak skončila, spolu s kamarádkou, která byla věřící jsem zašla do nejbližšího kostela. Klekla jsem si a asi takto jsem se modlila: "Pane, prosím Tě, co mi tím chceš říct?" A odpověď - žádná. Byla jsem hodně nespokojená a celou cestu domů jsem přemýšlela o tom, co to má znamenat. Až za delší dobu jsem objevila smysl této události. Kdykoliv mě něco trápí, znovu se mi tato příhoda připomene a já vím že Bůh skutečně je a že mě má rád. Že je tady pro mě. A proč jsem si tím tak jistá? Protože vím, jak byla má víra slabá a že bych sama od sebe "navíc" nikdy do kostela nešla. A tak si mě Bůh přitáhl "násilím". A asi od této chvíle také datuji své obrácení, obrácení k Bohu.

Jak jsem našla své povolání
Asi před čtyřmi lety jsem začala hledat své povolání. Toto hledání bylo nenápadné a pomalé. Začala jsem být nespokojená sama se sebou, se svým životem, a přemýšlela jsem, co dál. Měla jsem svého duchovního rádce - staršího kněze. Také jsem jezdila na akce pro mladé. Na jedné z těchto akcí jsem se jen tak mezi řečí knězi, který pobyt vedl zmínila, že přemýšlím o svém povolání. Když jsem to vypadlo, byla jsem sama překvapená. Vždyť to bylo poprvé, co jsem jasně formulovala problém, do té doby jsem sama netušila, co se to se mnou děje. A tak jsem měla s otcem rozhovor. Najednou jsem zjistila, že moje povolání není manželství, jak jsem si myslela, nebo spíš, jak jsem to automaticky brala. A začala jsem uvažovat o zasvěceném životě. Což byl další gól. Do té doby jsem si o řeholnicích myslela asi toto: "No, když se Vám to tak líbí, tak si tam jděte, ale mě by tam nidko nedostal ani párem koní." Prostě člověk míní... A tak jsem se začala zajímat o řeholní řády a jejich život. Od svého duchovního rádce jsem získala kontakt na františkánky a navštívila jsem je. Měla jsem i možnost poznat trochu jejich život v komunitě, ale zjistila jsem, že to není nic pro mě. Připadala jsem si jako ve vězení. A tak jsem se začala dál rozhlížet kolem sebe. Koupila jsem si knížku o řádech, jenže vždycky jsem narazila na překážky. Nesnesla bych nosit hábit a být zavřená celý život na jednom místě, to bych asi taky nedokázala. A tak jsem začala přemýšlet o třetím řádu. Jenže, kam? Těch možností bylo tolik. Jak zjistit kam mám jít? V té době jsem se hodně modlila k Bohu a prosila jsem Jej o pomoc. Nakonec jsem usoudila, že rozhodně ne do žádné komunity, ale do nějakého "konzervativního" třetího řádu. Běžela léta a nic se nedělo. Knížku o řádech jsem založila do poličky a jen občas jsem si vzpomněla, že ještě něco hledám. Cítila jsem velký smutek, že můj život je jaksi neúplný a já pořád nic nevím. Prostě jsem to vzdala. Až letos v únoru nastal obrat. Od kamarádky mi přišla pozvánka na akci v Miles Jesu - výlet na Pálavu. I u nich jsem se kdysi byla informovat a tuto možnost jsem zavrhla. A tak jsem si řekla, že na ten výlet spojený s duchovním programem pojedu. Aspoň se dostanu ven z Brna. A tak jsem jela. Vyprávěli také o své komunitě a o jejich "třetím řádu" - vinkulum. Moc se mi to líbilo a ještě doma jsem přemýšlela, jak to bylo pěkné. V noci jsem pak nemohla usnout a byla jsem pořád myšlenkami na výletě. A najednou jsem slyšela hlas: "Půjdeš k Miles Jesu a řekneš jim, že chceš vstoupit do vinkulum!" Byla jsem překvapená, ale protože s Bohem se nediskutuje, tak jsem šla k Miles Jesu na návštěvu. A jak to vypadá dnes? Podala jsem žádost o vstup do vinkulum a už netrpělivě čekám, až mi uběhne zkušební rok a já budu přijata. Získala jsem novou - duchovní rodinu a spoustu milostí od Boha.

Svědectví o cestě k mému povolání aneb jak jsem nalezla tu pravou 

hvězdu

      Chtěla bych se se vámi podělit o radost z toho, jak krásné povolání mi náš

Pán přichystal.

      Měla jsem velmi pestrý život. Hodně jsem cestovala a studovala různé ško-

ly. Stále jsem potřebovala zařívat dobrodružství a změnu. V 19 letech jsem se

dostala na fakultu tělesné kultury v Olomouci a zaměřila se pouze na to, abych

měla dobrou tělesnou kondici. Jenže v hloubi mého srdce jsem pociťovala tou-

hu konat něco šlechetnějšího, vyššího, pracovat pro Boha a ne jen pro svou

potěchu. Proto jsem často pomýšlela na misie. Toužila jsem jet do Ruska, evange-

lizovat a pracovat pro Boha s lidmi a v těžkých podmínkách. Když se mě někdo

zeptal, co dále plánuji po studiích, vždy jsem zareagovala, že jistě Pán zná mé

touhy a něco má pro mě připravené. Jen jedno jsem věděla: "Nechci pouze za-

městnání, ale toužím po povolání."

      V té době jsem chodila s nevěřícím chlapcem. On si mě stále dobíral kvůli

mé víře. Díky tomu jsem si uvědomila podstatu křesťanství, co to znamená pat-

řit Kristu. Ukončila jsem známost a náhle poté jsem se cítila velmi šťastná a svo-

bodná, jako bych dostala křídla. Prožila jsem velkou zamilovanost do Boha. Bůh

obnovil mé srdce a na vše špatné zapomněl.

      Ten jistý rok se v létě konalo celostátní setkání se Svatým Otcem v Kolíně

nad Rýnem. I já jsem se zúčastnila a měla možnost se poklonit ostatkům sv. Třech

králů. Prosila jsem je, ať mi pomohou najít mé povolání. Tehdy mě poprvé napad-

lo, že bych měla žít jako zasvěcená osoba. Zdálo se mi to krásné pracovat pro

našeho Stvořitele a pro spásu duší. Ovšem současně jsem si nevěřila. "Já, můj

temperament a zasvěcený život? To asi nepůjde dohromady. Vždyť zasvěcené

osoby jsou tak tiché, klidné, nenápadné a mírné. Prostě přesný opak mě." Jenže

Bůh má smysl pro humor.

      Za devět měsíců od setkání v Kolíně jsem se v Olomouci zúčastnila přednáš-

ky o Rusku. Vedl ji jeden doktor z komunity Miles Jesu. Nabídl nám ať jedeme

na misie do Ruska. Hned jsem mu dala kontakt na sebe. Za 14 dní na to mi přišla

pozvánka na duchovní cvičení v komunitě Miles Jesu. Nevěděla jsem co obnáší

se jich zúčastnit, ale chtěla jsem se duchovně připravit na blížící se velikonoce a

tak jsem přijela. Když jsem zazvonila u domku s nápisem Miles Jesu, k mému

úžasu mi otevřela radostná sestra v modroučkém hábitu. Pomyslela jsem si: "Ta

sestra nevypadá, že je zakřiknutá a tichá, dokonce je veselá a celá nadšením září.

Tak bych taky chtěla svítit druhým lidem." Pak mi sestra ukázala kapličku. Zajisk-

řili mi očka, když jsem zpozorovala, že kolem svatostánku jsou figurky kanících

se sv. ¨Tří králů. Pochopila jsem, že mě provázeli po devět měsíců a nyní mě při-

vedli až k hvězdě, kterou jsem hledala. Také jsem se dozvěděla, že Miles Jesu je

v překladu Voják Ježíšův a poslání zasvěcených osob je být stále k dispozici pro

Boha na Jeho misiích. Byla jsem z toho velmi nadšená a šla za představenou z

komunity ji oznávit, že po odevzdání bakalářské práce chci k nim stoupit a také

se zúčastnit misií v Rusku. Nebojť jsem pochopila, že Ježíš mě volá a že si mě

zamiloval a chce mě mít pouze pro sebe. Pochopila jsem, že jsem nalezla hvězdu

a již déle nemůžu čekat neboť tak riskuji, že tuto zářící hvězdu ztratím. A tak jak

jsem řekla, tak se i stalo. V červnu jsem vstoupila k Miles Jesu, po čtrnácti dnech

hned odjela do Ruska. Nyní jsem v Miles Jesu již rok. Jsem moc šťastná, že jsem

zde nalezla domov, rodinu a smysl svého života.

      I vás mladé vybízím hledejte svou hvězdu, mějte odvahu ji následovat. A když

budete mít tušení, že vás Pán někam volá nečekejte a zkuste to. On vás povede a

odmění vaši odvahu Ho následovat.

                                                  Z Komunity Miles Jesu Marta Bartoníková

Ludkak@volny.cz

tná  

Ludkak@volny.cz

 

Zázrak

Včera to vlastně začalo. Odpoledne jsem měla skvělou náladu a doslova jsem hmatatelně vnímala, že Bohu na mě strašně moc záleží a že mě neopustí. No a dnes se to opravdu prokázalo. Dnešní den byl plný neobyčejných zážitků. Troufám si říct, že zázraků. Začalo to již od rána. Byla pravidelná porada a já jsem věděla, kdo co řekne, ještě než to dotyčný vyslovil. Po poradě jsem šla za kolegyní vyřizovat pokladnu. Věděla jsem že bude mrzutá a taky byla. Že některé složitější věci nebude chtít hned vyřešit a taky to tak bylo. Ale věděla jsem, že to nakonec dobře dopadne a skutečně se to stalo. Po práci jsem šla do knihkupectví shánět jednu knížku, kterou jsem nemohla sehnat a říkala jsem si, že ji budou mít v druhé poličce od zdola. A skutečně prodavačka šáhla do druhé police od spodu a knihu i podala. Dokonce mě upozornila, jestli chci na paragon razítko. Potom jsem jela do knihovny zařídit si kartičku. Vzpomněla jsem si, že ještě jednu, už neplatnou mám někde doma a přála jsem si, aby se na to nepřišlo, aby z toho nebyl průšvih. A dopadlo to dobře. Potom jsem šla nakupovat a říkala jsem si, že bych si mohla koupit jedno dobré pití a v obchodě na ně měli 15 korun slevu. Potom jsem šla na tramvaj a ona na mě čekala, i když normálně bych ji nemohla stihnout. Ale řidič si čistil skla. Tak tohle jsem všechno jsem prožila za jediný den. A pak že se zázraky nedějí. Dnes mi Bůh splnil všechna přání. Bůh zblázněný láskou ke svému tvoru. Divokou, všestrhující láskou.

 



 

 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.