Hanka křesťanské stránky

Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

články

 

Co pro nás znamená život?

 

   Každý člověk má právo na život. Nebo že by to tak nebylo? Kolik dětí se dnes nenarodí, protože prostě nesmí. Jsou usmrceny dříve, než spatří svět. Co by asi tyto děti řekly svým rodičům, kdyby směly mluvit? Zkuste si představit, že by jste se prostě nenarodili. Vaši rodiče by řekli. „Tohle dítě nechci, protože... „ Důvod se vždycky najde. Nejsou peníze, jsme ještě mladí, musíme ještě udělat kariéru. A šli by na potrat. A lékař, protože je to takový „dobrák“ a chce vašim rodičům pomoci, vás zabije. Surově vás zavraždí a hodí do popelnice. Nemůžete se ani bránit. Co jsou vaše centimetrové ručičky proti doktorovým kleštím. Nebouří se ve vás vaše svědomí? Kdo jim dovolil, aby jste byli zabiti? Vždyť vy jste chtěli žít! Chtěli jste toho tolik dokázat. Hrát si s rodiči, vystudovat školu, najít si partnera, mít vlastní děti. A nic z toho už nemůžete. A vaši rodiče jsou zase „v pohodě“. Na první pohled to tak vypadá, ale velice o tom pochybuji. Svědomí se nedá tak snadno obelhat. Vaše maminka si bude při pohledu na cizí děti připomínat to své nechtěné. Jak by asi vypadalo, určitě by bylo šikovnější, než to sousedovo, líp by se učilo. Jenže ona nedovolila. Byla slabá, když měla říci ne, a tak vás nechala zabít. A tatínek si bude vyčítat, že nestál při ní. Že nedokázal být v těžké situaci oporou a „postavit se k tomu jako chlap“.

   Možná si říkáte, mě by se to nemohlo stát, a vždyť to stejně ještě není dítě. Je to jen „shluk buněk“. Jenže kdo vlastně má právo říci že je tu nový člověk? Snad lékař, nebo rodiče? A od kolika dní, týdnů, měsíců? Kdo může rozhodovat o cizím životě? Ani rodiče ani lékař nemá právo rozhodnout o jiné lidské bytosti, zda bude žít nebo ne. Vždyť už od 14 týdnů dítěti fungují všechny orgány a vlastně jen roste.  Pokud by maminka měla opravdu závažné důvody, proč by se o dítě nemohla starat, jsou v naší společnosti organizace, které jí pomohou překonat překážky, nebo může dát dítě k adopci. Máme mnoho párů, které nemohou mít vlastní děti, nebo se rádi postarají o další.  Jsou mezi nimi i páry, které neodmítnou i postižené dítě. Proč tedy zabíjet děti, když jsou tu lidé, kteří jim chtějí dát lásku a vše co potřebují? Nebuďme proto sobečtí k druhým a dovolme každému žít. I nám to bylo umožněno.

 

 Mše svatá

Je to největší tajemství, které můžeme se svým Pánem prožít. Boží láska je vynalézavá. Neustále se nás snaží "nahnat" do své náruče, abychom nezahynuly bez Jeho pomoci. Jeho Láska je tak velká, že Mu nestačí jen být všudypřítomný s námi. Chce se s námi co nejvíce setkávat. Když si uvědomíme, co ve mši svaté máme, měli bychom se divit Boží vynalézavosti a Lásce. Co všechno nám dovoluje při mši prožít! Co vše nám chce Bůh říci při tomto krásném setkání. Jen si vezměme například credo. Uvědomili jste si někdy, co vlastně v credu všechno říkáme? Co je zde vyjmenované, že pro nás Bůh udělal? Je zde obsažena celá velká Boží Láska k nám. On pro nás lidi....A jaká je naše odpověď na tuto Lásku? Kolikrát při mši svaté myslíme na všechno možné, jenom ne na Toho, se kterým se setkáváme? Kolikrát jsou naše myšlenky všechno možné, jen ne zbožné myšlenky. Jak by se asi cítil náš přítel, kdyby jsme k němu přišli na návštěvu a polovinu doby bychom byli duchem mimo a mysleli na svou práci, že jsem ještě nestihla doma uklidit, taky musím zaplatit..., koupit.... Asi by nebyl naší návštěvou moc nadšený. On pro nás přichystal spoustu dobrých věcí, těšil se na nás a my jsme myslí úplně jinde. Věřím, že se takto ke svým přátelům nechováme. Ale k Bohu ano! A kdo je Bůh oproti našim nejlepším přátelům? Je to Někdo, kdo nás stvořil, kdo nám má nesmírně rád. A nám je to mnohdy tak srdečně jedno. To je naše odpověď na Jeho lásku. Buďme trochu víc soustředění na svého Přítele, a když už se nám to nedaří, řekněmu alespoň: "Promiň Pane, jsem zase trochu mimo a myslím na všechno možné, jen ne na,Tebe je mi to líto, promiň.

 

Svaté přijímání

Je to úžasná možnost setkat se s Bohem. Bůh je tak zamilovaný do nás, že Mu nestačí být jen naším pomocníkem na cestě životem. Chce se s námi setkat co nejvíce, chce přijít přímo k nám. On Bůh přichází ke mě, obyčejnému člověku, aby proměnil naše nitro. Jeho Láska je zraněná, když Ho odmítáme, i když bychom Jej mohli přijmout. Važme si toho, co pro nás Bůh dělá. Co bychom mohli dělat bez Jeho pomoci? Byli bychom naprosto bezmocní v našem světě. Nikdy nebudeme moci dost poděkovat za vše, co pro nás Bůh dělá. Uvědomme si alespoň při svatém přijímání, kdo k nám vchází. Do našeho mnohdy nepřipraveného srdce vchází Bůh, ten, který nás stvořil a který se za nás obětoval. Mějme větší lásku k našemu Pánu. Nikdy nebude dost velká.

 

Svátost smíření

Kde bychom byli bez této pomoci? Kdo z nás je dokonalý? Kdo nepotřebuje Boží odpuštění? Tak proč se tak této svátosti bojíme? Vadí nám lidský prvek u svátosti smíření - prostředník - kněz? Ale i on je člověk a také chodí ke zpovědi. Ví z vlastní zkušenosti, že člověk je slabý a chybující. Proč se tedy bojíme Boha? Vždyť je to náš nejlepší Přítel a chce nám projevit svou lásku.  Copak se bojíme svých lidských přátel? A ti nikdy nevědí o nás všechno. A Bůh o nás už stejně všechno ví. A přesto nás má stále rád. I když ví o našich slabostech, selháních, našich nedokonalostech, má nás přečtené, je tak "naivní", že nám neustále věří a dává nám znovu a znovu druhou šanci. Kdo z našich přátel kteří by o nás vše věděli, by nám věnoval znovu svou důvěru? A Bůh to dělá. Neustále nám dává příležitost začít znovu. Mějme tedy k Němu, k našemu nejlepšímu příteli trochu více důvěry a nebojme se Jeho lásky.

 

Přímluvná modlitba

 Tato modlitba je dnes málo používaná, a je to škoda. Co je to vlastně přímluvná modlitba? Je to obětovat celý život za druhé. Dát všechny své starosti, radosti, oběti Bohu, jako prosbu za druhé. Modlit se celým svým životem. Všechno dát svému Pánu. Ale upřímě si přiznejme, kdo je tak altruistický, tak plný lásky, že neustále myslí na druhé a obětuje všechny své těžkosti za potřebné? Toto rozhodnutí je potřeba neustále obnovovat, neustále si připomínat. Každou vteřinu, minutu svého života. Není lehké v takové snaze vytrvat. Bůh je ale neustále s námi a pomáhá nám všemi možnými způsoby. Má pro nás přichystány spousty darů a lásky, abychom na tuto službu druhým nebyli sami. Důvěřujme tedy Jeho pomoci a upřeme svůj pohled na Boha. Je stále s námi a pomáhá nám.

Duševní vyprahlost

 Na každého může časem přijít duševní vyprahlost. Je to stav, kdy máme pocit, že Bůh je kdesi strašně daleko a necítíme Jeho přítomnost. Zdá se nám vzdálený a můžeme mít pocit, že nás opustil a že Ho naše problémy nezajímají. Modlitba se pro nás stává mučením a i účast na bohoslužbě je utrpením. Je jistě více možností, proč tato vyprahlost nastává. Určitě jedním z nich může být zkouška naší víry, nebo si máme zout malé botičky víry a vyměnit je za větší. V tomto období, které může trvat měsíce i roky je důležité dodržovat pár zásad. Určitě je dobré spolehnout se na Boha, s vědomím, že i když Jej necítím vedle sebe, je i v těchto okamžicích se mnou a drží mě za ruku. Je důležité držet se pevně Boží ruky, i když nám ujíždí půda pod nohama. Další důležitá věc je určitě modlitba. I když někdy můžeme mít pocit, že při modlitbě nic necítíme, nic nám neříká a "jen" před Bohem klečíme, je důležité nevynechávat pravidelnou modlitbu. I když bychom před Bohem měli jen "stát beze slov". V těchto okamžicích nám může hodně pomoci některá z naučených modliteb. Tyto modlitby nás mohou přenést přes toto těžké období. Můžeme mít i pocit vyprahlosti při mši. Jsme v kostele, ale jsme přítomni jen fyzicky. Naše duše je kdesi mimo. Tehdy je důležité vzpomenout si na nedělní povinnost účasti na bohoslužbě. Může nám to pomoci účastnit se života Církve v tomto období, kdy je tak těžké chodit na mši. Je to přikázání, které nám mnohdy může připadat těžké, ale je velmi potřebné a v těchto chvílích nám může pomoci. Myslím, že také je dobré mít u sebe nějaký obrázek, křížek, který nám denně připomíná, kdo je naše síla a na koho se můžeme spolehnout. Buďme tedy silní a nebojme se důvěřovat Boží milosti.

Být svatým

Být svatým, to je náš velký životní cíl. Nebo alespoň by měl být. My křesťané bychom se o to měli snažit. Ale je tomu tak? Buďme upřímní. Kolikrát si řekneme, svatí, to bylo těch pár lidí, v jiné době, v jiné situaci, to se nás netýká. Na to mi nemáme, my jsme nedokonalí, hříšní. Ale kolik svatých bylo třeba i vrahy, kradli, vedli z opravdu špatný život. My skutečně nesmíme mít menší cíl než svatost. To totiž po nás chce sám Bůh. To je Jeho plán s námi se všemi. Tak proč se tomu tak bránit? Vím, je to těžké, ale ne nemožné! Vždyť On nám neustále pomáhá. Tak zatněme zuby vyhrňme si rukávy a pusťme se do toho! Z Boží pomocí to zvládneme. Nejsme na to sami.

Buď vůle Tvá

Krásně se modlíme v modlitbě Otče náš. Buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi. Jestlipak víme, co to vlastně říkáme? Buď Boží vůle, ne moje. Ať se stane, jak Pán uzná za vhodné. I když to může bolet, nebo se Jeho vůle nebude shodovat s naší. Je odvaha přijmout Boží vůli, když se jedná o něco nepříjemného, nebo těžkého, co nám přijde do cesty. Jak snadno a rádi bychom v této chvíli zapomněli na tato slova a raději bychom se modlili: Buď vůle Tvá, ale pokud to bude jinak, než chci já, tak to rozhodně ne. Tak to ať je po mém. Jenže tak to Bůh nemyslel. Skutečně si máme přát plnit Jeho vůli v každé situaci, i když to bude těžké. Buďme ale ujištěni, že náš kříž je nám šitý na míru a není větší, než jsme schopni unést. A pokud by se nám zdálo, že to nezvládáme, Bůh nám vždycky pošle do cesty někoho, kdo nám s ním pomůže. Vždyť nás má tak rád, že za nás dal svého Syna.

Proč jsme tak smutní?

Hned na začátku bych chtěla položit otázku. Co nevěřící lidi kolem nás nejvíce na nás odrazuje? Já bych řekla, že dvě věci. Neumíme si stát za svým, dáme se často zlomit okolnostmi a nereagujeme tak jak bychom měli. Ani si často neuvědomujeme, jak jsme pod drobnohledem a jak nás druzí lidé sledují. Občas mám možnost se o tom přesvědčit, když si mi někdo nevěřící stěžuje. "Víš, on, ona je věřící, ale to co dělá, to je velmi špatné, proto mám k církvi nedůvěru." Buďme upřímní. Často jsme svým chováním pokrytečtí a vystavujeme křesťaství na pranýř. Jistě by bylo lepší, kdybychom se chovali tak, aby lidé o nás museli říkat. "Je křesťan a opravdu se tak chová. Je dobrá k druhým."

Další věc, která nevěřící odrazuje od křesťanství je náš obličej. Kolikrát se tváříme ztrápeně, usouženě, jsme zamračení. A zatím bychom měli zářit. Zářit radostí, že smíme být Božími dětmi. Že máme to privilegium, že smíme patřit do Boží rodiny. Bůh nás miluje a my o tom víme. Není vždycky v životě jen radost, ale zkusme to. Zkusme zářit pokojem a vydávat tak pravdivé svědectví o radosti. S Boží pomocí nám to půjde.

Pokání, almužna, půst

Kdo se chce stát svatým, bez těchto věcí se neobejde. Možná že to někomu bude znít zastarale, jako ze středověku. Ale jsem o tom přesvědčena, že je to účinný prostředek na cestě k Bohu. Vždyť i Ježíš se postil, než začal své veřejné působení. Když On, proč ne i my? Jsme snad lepší než Bůh? A proč tyto tři věci máme dodržovat? Řekla bych, že ze dvou důvodů. Tím prvním je, že sebezápor cvičí naši vůli, máme pak větší sílu nepodlehnout pokušení, sílu s ním bojovat. Umíme si něco na pohled hezkého odepřít. A ten druhý důvod, to je, že víra se má projevovat skutky. Bez skutků je víra mrtvá. A že nevím, jak na to? Tak trochu zkusme zapojit svou fantazii. A především se modlit. Modlit se za dary Ducha Svatého, aby nám dal své dary, abychom to dokázali. Bez Boha nedokážeme nic.

Sex před svatbou, ano, nebo ne?

Možná že tento článek někoho vyprovokuje k odpovědi. Nemíním si totiž brát servítky a i tady píšu to, co si myslím, že je správné. Musím se hned na začátku přiznat, že nesnáším větu, nebo spíš otázku, kterou občas dostávám. "Máš přítele?" Na takovou otázku hrdě říkám. "Nemám." Protože pro mě je slovo přítel něco jiného, než jak se používá v dnešní době. Mít přítele v dnešní době znamená že s někým chodím, tedy se vším všudy, tedy i sex. A to mi se slovem přítel nejde dohromady. Pro mě znamená přítel něco víc než kamarád. Ale ne můj kluk. Upřímně si myslím, že předmanželská čistota je něco velice krásného a vzácného. Navíc, Bůh to tak nepochybně chtěl. Mrzí mě proto, když vidí a slyším, že i křesťané to nedodržují a "užívají si zakázané ovoce". Vždyť co pak nabídnou své ženě, muži v manželství? Všechno už viděli, všechno už zažili. Není manželství dar sebe tomu druhému? Dát se mu se vším všudy? Tak proč si kazit tento pěkný dárek? Nejsme přece tak slabí.
S Boží pomocí dokážeme i předmanželskou čistotu zachovat. Takže sex před svatbou ano, nebo ne? Rozhodně ne.

Každým dnem velebte Pána

Jak často na to zapomínáme. Vzpomeňme si, jak často prosíme za naše velké problémy, i malá bebíčka. A co Bohu poděkovat? Třeba za to, že máme ruce, nohy, vidíme, slyšíme, máme co jíst, máme svobodu, někdo nás má rád... Považujeme to za samozřejmost? Ale to skutečně samozřejmost není. Kolik lidí tohle všechno nemá. A přesto za svůj život děkují. Snad jsme jen tak zmlsaní, chybí nám trochu si nabít čumáček, vyráchat se pořádně v nějaké těžkosti. Pak nám je Bůh dobrý, a asi bychom si i vzpomněli, co nám všechno dal, za co můžeme být vděční. Nesmíme ale myslet jen na sebe. Můžeme také děkovat za druhé, za všechno krásné, co kolem nás stvořil. Udělal snad pro nás málo? Co má ještě Bůh udělat, abychom konečně viděli?

Modlíme se za kněze?

Modlíme se za kněze? Musím se přiznat, že já osobně mám v této věci velký dluh. A přitom je to tolik potřebné. Co všechno pro nás dělají! Snažme se jim tedy pomáhat modlitbou. Určitě je také potěší pochvalné slovo, úsměv či nějaká ta buchta. Vždyť i oni jsou jen lidé a potřebují trochu toho lidského tepla.

Chudoba duchovní

Ano, i u nás existuje chudoba. Je možná otázkou, jestli je víc duchovní, nebo ta materiální. Kolik lidí je vedle nás nešťastných, chybí jim někdo kdo by je potěšil, vyslech. Sedáme v kostele v lavici, ale kdo z nás zná svého souseda? Na vesnici snad. Ale ve městě? Já vím, nemůžeme se dlouze v kostele seznamovat, to by asi ani nebylo možné, ale myslím si, že stačí třeba "jen" úsměv. Dávám tím najevo druhému, vím, že jsi tady a jsem moc rád, že vedle mě sedíš. To taky dokáže zahřát u srdíčka. Tak to zkusme, třeba hned zítra, usmát se na svého souseda, nebo mu i popřát dobrý den.

Chudoba materiální

V dnešní době můžeme vidět i chudobu materiální. Snad před každým kostelem v Brně můžete vidět žebráky, nebo prodavače Nového prostoru. Ano, není snadné, otypovat, kdo z žebrajících je skutečně potřebný. Vídám dost lidí, kteří svého postavení dovedou zneužít a dokonce umí být i hrubí na ty, kdo jim nedají. Nikdo nás nenutí dávat těm, kdo to nepotřebují. Ale i my se máme starat o své chudé. Pokud nechceme dávat žebrákům peníze, můžeme jim nabídnout nějaké jídlo, nebo je odkázat na Charitu. Můžeme si vybrat, komu chceme dávat. Ale dávat bychom měli. My jsme totiž ti "bohatí", od kterých to Pán očekává. I když si to možná sami nechceme uvědomit. Pokud nemáme důvěru k žebrákům, můžeme si koupit Nový prostor, nebo dát nějaké jídlo, oblečení... jeho prodejci. To jsou totiž lidé, kteří se opravdu snaží svoji situaci změnit. Také existuje několik organizací, které se o tyto lidi stará. I zde můžeme přispět. Pán se nás jednoho dne bude ptát, co jsme udělali pro tyto maličké?

 

 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.